Aktuality

Co bych si přála vědět, než se mi narodilo miminko

Když se mi narodil první syn, myslela jsem si, že jsem připravená.
Měla jsem načtené knihy, naposlouchané podcasty, připravenou výbavičku i složený kočárek.
Měla jsem pocit, že všechno zvládnu.

A pak přišel on – a celý můj svět se převrátil vzhůru nohama.
Najednou jsem si připadala, jako bych místo rodičovství nastoupila do kurzu přežití.
Byla jsem unavená, nejistá a neustále jsem přemýšlela, jestli to dělám dobře.

Teď, když mám i sedmiměsíční dceru, se na to dívám jinak.
Druhé dítě mě naučilo, že všechno nemusí být dokonalé, aby to bylo dobré.
A tady je pár věcí, které bych si přála vědět, než se mi narodil můj první syn.

Nejdůležitější není plán, ale klid

Měla jsem všechno naplánované – kdy bude spát, jíst, jak dlouho budu kojit…
A on mi hned první týden ukázal, že žádný plán neplatí.
Dnes už vím, že děti nejsou tabulky.

Každé miminko je jiné – a potřebuje mámu, která se snaží, ne tu, která všechno ví.

I mámy se musí narodit

Nikdo se nerodí s návodem na rodičovství.
Když se narodilo moje první dítě, narodila jsem se i já jako máma – nejistá, citlivá, občas zmatená. A to je v pořádku.

Mateřství se neučí čtením, ale každodenním prožíváním.

Pomoc není slabost

Dlouho jsem si myslela, že musím všechno zvládnout sama – vařit, kojit, uklízet, usmívat se.
Kéž bych tehdy víc prosila o pomoc. Prosba o hlídání nebo o večeři v krabičce není projev slabosti. Je to láska k sobě i k dítěti.

Klidná máma = spokojené dítě.

Přechod z nuly na jedno je největší změna

Říkali mi, že se dvěma dětmi to bude těžší. Ale pro mě byl mnohem větší šok přechod z nuly na jedno.

U prvního jsem se teprve učila, že už nejsem „jen já“.

U druhého už jsem věděla, že nebudu mít všechno pod kontrolou – a právě to mě paradoxně osvobodilo.

Všechno je jen fáze

Neprospané noci, růst zubů, separační úzkost – nic netrvá věčně.
U prvního jsem měla pocit, že nikdy nespí a já už nikdy nebudu mít klid.

U druhého vím, že všechno jednou přejde. Spánek se vrátí, tělo se zotaví, klid se vrátí.

Malé chvíle jsou ty největší

S prvním dítětem jsem měla pocit, že nic nestíhám.
Dnes vím, že to nejdůležitější je sednout si na koberec, stavět věž a smát se spolu.Ty malé okamžiky tvoří celé dětství. A nepotřebují dokonalou mámu – jen přítomnou.

Druhé dítě je dar klidu

Dcera mi přinesla zvláštní mír. Ne proto, že by to bylo jednodušší, ale protože já jsem jiná.
Míň se bojím, víc si důvěřuji. A víc si užívám každý úsměv – i když kolem běhá tříletý hurikán s rozlitým džusem.

Na závěr

Kdybych mohla vzkázat něco své tehdejší já, které se třáslo s novorozeným v náručí, řekla bych:
„Dýchej. Děláš to dobře. Všechno, co teď cítíš, je v pořádku. A jednoho dne budeš ten chaos milovat.“

A pokud tohle čteš s kruhy pod očima, s pocitem, že nezvládáš, že ostatní to mají určitě snazší – nejsi v tom sama.
Každá z nás někdy brečela ve sprše, jedla studenou večeři s dítětem na ruce nebo si přála hodinu klidu.
Tohle všechno je součást cesty.

A i když to teď možná nevidíš – děláš pro své dítě to nejdůležitější.
Jsi tam.
Ne dokonalá, ale opravdová.
A to úplně stačí.

Alena Cihlářová