Aktuality

Pozitivní komunikace: 10 jednoduchých vět, které mění atmosféru doma

aneb jak zůstat v klidu, když se tříletý člověk rozhodne vyhlásit emocionální státní převrat.

Jako máma na mateřské se dvěma malými dětmi jsem postupně zjistila, že doma nejde ani tak o to, co říkám… ale jak to říkám. Protože upřímně, když se syn rozhodne, že si bude obouvat boty 17 minut a nakonec si vezme každou jinou, pozitivní komunikace není úplně to první, co mě napadne.

Ale funguje. A někdy dokonce zachrání den.

Tady je mých 10 vět, které mi doma pomáhají přežít… a občas i vyhrát.

1. „Vidím, že to máš teď těžké.“

Tahle věta zachránila už tolik krizových situací, že bych ji nejradši vytesala na lednici.
Syn zrovna brečí, protože jsem mu dala modrou lžičku místo žluté. Dcera k tomu přidá sopránový doprovod. A já jen:
„Vidím, že to máš teď těžké.“
A najednou jsme všichni zase lidé, ne postavy z katastrofického filmu.

2. „Pojď to zkusit spolu.“

Kouzelná věta na všechno, co se syn rozhodne dělat ze zásady úplně sám, i když to evidentně nezvládne.
(Obléknout si tričko nohama napřed je prý nový trend.)

3. „Co bys potřeboval?“

Někdy odpověď nečekám. Někdy přijde:
„Palačinky.“
Jindy:
„Aby ségra přestala dýchat.“
Ale i tak je skvělé se zeptat. Často se totiž ukáže, že dítě potřebuje jen obejmout. (Palačinky až pak.)

4. „Tohle sis vymyslel fakt dobře.“

Používám, když syn staví věž, kreslí něco, co připomíná Vetřelce… nebo když se snažím pochválit, i když nevím, co přesně chválím.
Ale sebevědomí roste. A roste i počet výtvorů, které pak zdobí lednici, pokojíček a náš byt začíná připomínat výstavu abstraktního umění.

5. „Řekni mi to ještě jednou, pomaleji.“

Tahle věta mi umožňuje nepůsobit jako vyplašená srnka, když na mě tříleťák vysype 12 slov, z nichž znám jen 3.
A hlavně: vyhnete se tomu, aby to zopakoval hlasitostí malého megafonu.

6. „Jsem tady.“

Dcera nemusí rozumět všem slovům, ale když uprostřed své vzteklé telenovely, týkající se růstu zubů, nebo jiného nečitelného zdroje nářku slyší moje
„Jsem tady,“
většinou se hned trochu uklidní.

A syn? Ten tohle slyší rád hlavně ve chvíli, kdy se svět hroutí, protože mu spadla věž z kostek nebo když se mu nedaří nasadit víčko na jogurt. Tam moje „Jsem tady“ funguje úplně stejně spolehlivě.

7. „Zkusíme to jinak.“

Elegantní způsob, jak říct „Takhle fakt ne, kámo, tohle je cesta do chaosu.“

8. „Děkuju, že ses snažil.“

To říkám, když se syn pokusí uklidit hračky, ale ve skutečnosti jen vytvoří nový ekosystém na podlaze.
Snaha se počítá. A taky dobrý pocit. Můj i jeho.

9. „Potřebuju teď chvilku, hned za tebou přijdu.“

Ať žije upřímnost.
Ano, občas potřebuju 60 sekund, abych se nadechla, dolila si kávu nebo odlepila kaši z trička.
Syn to respektuje překvapivě často.
Dcera… ehm… ještě pracujeme.

10. „Mám tě ráda, i když je dneska náročný den.“

Nejvíc funguje večer. V momentě, kdy syn konečně usne uprostřed rozhovoru a já sedím s miminkem na klíně, které se tváří, že půjde spát nejdřív na jaře.

Protože bez ohledu na to, kolikrát jsme se dneska všichni zhroutili, láska zůstává jako poslední věta dne.

A závěr?

Pozitivní komunikace není o tom, že jste dokonalý rodič, který nikdy nezvýší hlas.
Je to spíš o tom, že se všichni snažíme — i když máme ruce ulepené od piškotů, mozkovou kapacitu po dvou hodinách spánku a děti, které mají šestý smysl pro chaos.

A taky o tom, že pár jednoduchých vět dokáže fakt změnit atmosféru doma… a někdy i celé dopoledne.

Ája Cihlářová