Aktuality

Jeden den. Dvě děti. Jedna maminka, která si myslela, že ví, do čeho jde.

Ráno začíná optimisticky. A to je první chyba.
Otevřu oči a pomyslím si: Dnes to bude dobrý den.
To je přesně ta věta, kterou by rodiče malých dětí neměli vyslovovat – ani v duchu.

Z vedlejšího pokoje se ozve tříletý syn:
„Mami, já už jsem vyspanej.“

Dobře. Tak jo. Den může začít.

Syn je plný emocí a plný informací. Ví všechno. O všem. A hlavně ví, jak by se to mělo dělat správně. Já jsem jen jeho asistentka. Dcera, deset měsíců, je jeho pravý opak. Klidná, pozorující, usměvavá… a nejí. Což je pro mě zcela nová zkušenost, protože syn v jejím věku jedl i věci, které nebyly určeny ke konzumaci.

Ráno aneb logistika, psychologie a obouvání bot

Snídaně proběhne v duchu jemného vyjednávání, drobných krizí a jednoho špatně zvoleného hrnku.
Syn chce TEN hrnek. Ten, co je úplně stejný jako ten, který už má.

Vysvětluju. Klidně. Jako učitelka MŠ.
Syn brečí, protože logika ho osobně urazila.

Dcera mezitím dostane kaši. Jedna lžička projde. Druhou zvažuje. Třetí odmítne s výrazem potravinového kritika.
Usmívá se. Pusu má pevně zavřenou.
Já si říkám: Aha. Takže takhle vypadá dítě, které nechce jíst.

Balíme se do školky. Syn si chce obout boty sám. Což podporuju. Do chvíle, než zjistí, že ponožka má díru.

„Mami, proč je tam ta díra?!“
„Aby sis tam mohl strčit prsty.“
„ALE JÁ TAM NECHCI STRKAT PRSTY!“

Emoce level: dinosaurus v nákupním centru.

Já jdu pro jiný pár ponožek.

Dcera sedí v kočárku, kouká na svět a působí, jako by meditovala. Kdyby uměla mluvit, pravděpodobně by pronesla: Vše je pomíjivé. I ponožky.

Školka: loučení, které se často ani nestihne

Syn odveden do školky.
Vlastně… spíš vpuštěn.

Jakmile se otevřou dveře třídy, svět rodičů přestává existovat. Kamarádi, hračky, paní učitelky, program.
„Mami, já si pak přijdu,“ stihne mi ještě říct, než zmizí mezi dětmi.

Pusa? Někdy.
Mávání? Občas.
Rozloučení? Jen když mám štěstí.

Odcházím s prázdnou náručí a plným srdcem. Je krásné vidět dítě, které jde do školky rádo, i když ego rodiče občas trochu zapláče: Tak nic, no. Taky tě mám ráda.

S dcerou míříme domů. Ticho. Klid.
Aspoň na první pohled.

Dopoledne trávíme spolu. Přebalujeme. Hodně. Velmi často.
Dcera u toho leží, kope nožičkama a vydává zvuky, které by klidně obstály v dokumentu o africké savaně. Já se snažím hádat: Je to slon? Nebo spíš lachtan?

Hrajeme si. Já dělám zvuky zvířátek. Ona mě pozoruje s výrazem: Zajímavé. Tohle je moje máma.
Občas se přidá. Někdy jen foukne pusu a směje se. A já mám pocit, že pro ni jsem ten nejzábavnější program dne.

Mezi tím vším se dcera rozhodla, že už by vlastně mohla chodit.
Ne proto, že by byla připravená. Ale proto, že chce.

Postaví se, udělá dva kroky, zakymácí se a já ztuhnu. V hlavě mi běží scénáře, které by vydaly na celovečerní film.
Stojím u ní v lehkém předklonu, ruce připravené, nervová soustava v pohotovosti. Hra „neublížit si“ je teď naše každodenní disciplína.

Dcera se směje. Já trénuju rychlost, postřeh a schopnost být všude zároveň.
A učím se, že někdy je největší odvaha pustit dítě… a zároveň být připravená ho chytit.

A pak přijde oběd.

Oběd: gastronomické paradoxy

Dcera dostane zeleninu. Ne.
Znovu. Ne.
Zpívám. Dělám letadýlko. Hraju divadlo.

Úsměv. Zavřená pusa.

Vzpomenu si, jak syn v jejím věku otevíral pusu ještě dřív, než jsem si sedla.
Takže takhle. Jinak. Nově. Dobře.

Po obědě vyrážím znovu – vyzvednout syna ze školky.
Přiběhne ke mně plný dojmů, informací a vět:
„Mami, dneska jsem byl hodnej. A víš, že dinosauři existovali doopravdy?“

Ano. Vím. On mi to totiž říká každý den.

Odpoledne: dinosauři vládnou světu

Doma je jasno. Dinosauři.
Všude. V hlavě, v řeči, v hračkách. A dnes nově i na okně.

Malujeme dinosauří siluety na sklo. Já maluju. Syn kontroluje.
„Mami, tenhle dinosaurus má malou hlavu. A byl větší. A měl zuby.“

Dcera sedí opodál, sleduje barevné šmouhy a cucá štětec.
Ano. Ten, kterým malujeme.

Odpolední únava se plíží. Syn cítí úplně všechno.
Dcera je unavená potichu. Což je skoro podezřelé.

V jednu chvíli brečí oba. Každý z jiného důvodu.
Já stojím mezi nimi a říkám si, že tohle by se mělo učit na školách. Ne rovnice. Tohle.

Večer: ticho, které má cenu zlata

Děti spí.
Okno zdobí dinosauři. Kuchyň vypadá jako po gastronomickém experimentu.

Sedím na gauči a přemýšlím:

Jedno dítě mě učí zvládat emoce.
Druhé mě učí pustit kontrolu.
A obě mi každý den připomínají, že obyčejný den s dětmi není nikdy obyčejný.

A zítra?
Zítra to bude dobrý den.
Ale radši to už nebudu říkat nahlas.

Alena Cihlářová