Aktuality

Čekárna není peklo. I když to tak občas vypadá.

Aneb jak přežít úřady a doktory s dětmi bez toho, aby měly mobil přirostlý k ruce

Jsem máma tříletého syna a desetiměsíční dcery. Což v praxi znamená, že:
– jeden chce všechno,
– druhý chce všechno okamžitě,
– a já bych si občas chtěla jen v klidu sednout.

A přesně proto se občas ocitneme v čekárně. Nebo na úřadě. Bez hlídání. Bez záchranného plánu. A někdy i bez signálu.

Mobil: svatý grál rodičovství

Přiznejme si to – mobil je malý kapesní zachránce duševního zdraví. Pohádka, písnička, cokoliv, co na pár minut umlčí chaos. A ano, používám ho. Používáme ho všichni.

Ale!
Zjistila jsem jednu věc: když mobil není první ani jediná možnost, děti jsou… světe div se… docela použitelné i bez něj.

Co všechno se dá dělat v čekárně (kromě zoufalého sledování minut)

Čekárna je zvláštní místo. Děti ji vnímají úplně jinak než my. My vidíme zpoždění, oni vidí dobrodružství.

Koukej, svět!

Pro děti je fascinující:

• že tu jsou židle v řadě (proč v řadě?!),
• že někdo vstává a někdo zase sedá,
• že paní za okýnkem má razítko (razítka jsou top).

Stačí se ptát:

• Kolik tu vidíš světel?
• Jaký zvuk dělají ty dveře?
• Vidíš něco zeleného?
• Co bys dělal, kdybys byl pan doktor?
• Kolik lidí tu sedí?
• Děti koukají, přemýšlí a nikdo po nás nehází pohledy.

Tříleťák se rozjede jak komentátor hokeje. Miminko kouká, nasává a je spokojené, že se něco děje.

Šeptané povídání

Šeptání je kouzlo. Najednou je všechno strašně zajímavé. Vymýšlíme příběhy o plyšákovi v batohu. Hádáme, kam kdo jde. Šeptáme si „tajné úkoly“.

Bonus: dítě šeptá, protože chce, ne proto, že musí.

Tiché hry do klína

Bez pomůcek, bez hluku:

• „ukaž prstem, co je kulaté“,
• prstové říkanky,
• počítání prstíků,
• pro miminko obličeje, úsměvy, klidný hlas.
• Tříleťák má pocit hry, miminko má pocit blízkosti. Já mám obě děti na jednom místě. Win.

Malé „čekárnové“ poklady

Často s sebou nosím: jednu malou knížku, mini autíčko, samolepku (nejvyšší level zábavy).

Jedna věc. Ne víc. Jinak to skončí vysypaným batůžkem.

Když musím s dětmi, není to selhání

Ne vždy je hlídání. Ne vždy jde vše podle plánu.
A někdy někdo začne brečet. I potichu.

Ale děti se učí: že svět není jen hřiště, že někdy se čeká, že se dá být spolu i v „neideálním“ prostoru.

A my se učíme… hluboce dýchat

Malá pravda na závěr

Nejde o to být dokonalá máma bez mobilu.
Jde o to mít víc možností. Někdy to vyjde celé bez obrazovky.
Jindy přijde pohádka jako záchrana.
A obojí je v pořádku. Protože i čekárna může být místo, kde se děti učí vnímat svět – potichu, nenápadně a spolu s námi.

Alena Cihlářová