S sebou
S sebou
28.02.2026
„Kavárna, výstava… a trocha dětské šou – aneb jak to (ne)probíhá s mým tříletým synem a 11měsíční dcerkou“
Jako maminka dvou malých dětí – tříletého nezbedníka a jedenáctiměsíční okouzlující holčičky – jsem si už několikrát připadala, že jsem hlavní hvězdou vlastního stand-up programu. Když se řekne „vzít děti do společnosti“, mnoho rodičů si představí tichou kavárnu, klidnou výstavu nebo návrat na večeři bez pokřiků. Jenže realita? Ta je mnohem barevnější, hlučnější… a často naprosto hystericky legrační.
Neměli bychom se společnosti bát jako rodiče – děti se učí chování právě tam, kde se společenský život odehrává. Ano, občas vznikne chaos. Ale občas i příběh, který by jinak na blog nepatřil (a zároveň je tak dobrý, že by se o něm mělo mluvit).
Proč je super brát děti s sebou – i když se to někdy „trochu zvrtne“
Bereme naše malé do kaváren, muzeí, restaurací a výstav, protože – a teď upřímně – nemáme jinou volbu. Ale také proto, že si uvědomujeme, že děti se učí chování ve společnosti tak, že to zažijí na vlastní kůži. Dospělí se učí společenským pravidlům tak nějak automaticky, děti to musejí poznat na konkrétních místech: u stolu, čekáním na jídlo i sdílením prostoru s ostatními lidmi.
A ano, někdy to znamená i scénu. Ale právě tyhle scénky zanechávají v nás tolik humorných vzpomínek, že by byla škoda, abychom se o ně ochudili.
Moje osobní historka: „Avokádový toast vs. syn sedící jako král“
Jednou jsme vyrazili do kavárny, já s velkou představou ticha, klidu a povídání s kamarádkou. Můj tříletý syn Ondra měl jiný plán: narval si avokádo do kapsy, protože „to je moje nová hračka“ (a opravdu to nebyla nejlepší představa pro kapsy bundy). Dcera se mezitím rozhodla, že se kreslení na ubrousek rovná uměleckému projevu – což vedlo k „avantgardnímu“ umění na mém kabátu.
Když přišla naše káva, Ondra si sedl na židli jako král a začal hlasitě komentovat každý zvuk v místnosti. Než jsme mohly jen mrknout, vytvořil si vlastní „komentátorský“ pořad:
„Dámy a pánové, pozor, tady přijíždí obrovský truck!“ – při zvuku padající lžičky.
„Máte to dobrý?“ – zeptal se pána sedícího naproti nám. Když mu pán mile odpověděl, že ano zaskočila ho Ondry další otázka: „Můžu ochutnat?“
A víte co? Lidé u okolních stolů se začali smát. Nebylo to ticho kavárny, ale byla to atmosféra. A moje děti se učily, že společnost je o sdílení prostoru i zážitků.
Děti v restauraci nebo na výstavě — co se vlastně učí
Každé takové „vystoupení“ má svou cenu:
- Učí se základům společenského chování.
I když klidně mohou zatleskat právě během tichého uměleckého zážitku – je to prostě součást učení. - Učí se čekat a pozorovat.
Někdy se to povede lépe, někdy hůř. Ale to je v pořádku – vy to přežijete a oni si pamatují zkušenost. - Učí se, že svět není školka, ale místo, kde se žije.
A že se někdy může stát, že se někde zasmějí, udělají hluk nebo něco zakřičí. (To je normální – i já občas zakřičím, když se mi něco nepovede!)
Tipy, jak to zvládnout s humorem a klidem
- Vybav se malou „nabitou zbraní“: pastelky, papír a malá hračka umí zázraky.
- Směj se s ostatními, ne proti nim.
Dobrá energie se šíří dál – a často se okolí přidá s úsměvem. - Nečekej dokonalost.
Děti nejsou roboti s etiketou – jsou to malé lidičky učící se světu.
Závěr
Ano, občas mám ticho kavárny přetvořené v improvizovanou show. Ano, moje děti občas udělají scénu. Ale právě díky tomu se učí, rostou a objevují svět – a já se díky tomu učím mít více trpělivosti, humoru a radosti z každého dne.
Pojďme s nimi sdílet i ten náš dospělý svět, protože to je nejlépe připraví na to, až jednou vyrostou z prostředí herniček a bude jejich nedílnou součástí života třeba návštěva galerie.
Takže příště, až budete zvažovat, jestli vzít děti na výstavu, do kavárny nebo na večeři… udělejte to. Protože svět je o zkušenostech – těch společných, trochu hlučných a hlavně úsměvných.
Alena Cihlářová