Aktuality

Jak děti vnímají čas

… a  proč „za pět minut“ moc nefunguje

Jako maminka dvou malých dětí a zároveň učitelka v mateřské škole jsem si už dávno všimla jedné věci – malé děti žijí v úplně jiném časovém vesmíru než my dospělí.

My říkáme: „Počkej pět minut.“

Dítě slyší něco jako: „Nevím kdy, někdy, možná za sto let.“

A vlastně se jim ani nedivím.

Pro nás dospělé je čas pevně daný. Máme hodiny, kalendáře, plán dne, schůzky a termíny. Víme, že pět minut uteče rychle. Jenže malé děti čas nevnímají podle ručiček na hodinách. Vnímají ho podle toho, co právě prožívají.

Když si můj tříletý syn hraje, může být deset minut jedna vteřina. Když ale čeká na svačinu, nebo na odchod na hřiště, zdá se mu nekonečné i krátké čekání.

A co teprve cesty autem! Vyjedete a po dvou odbočkách se zezadu se ozve:

„Už tam budeme?“

Jako učitelka ve školce to slýchám i od rodičů: „Vždyť jsme říkali, že za chvilku, za pět minut!“ Jenže „chvilka“ je pro malé dítě hodně abstraktní pojem. Dítě si ve věku jednoho až tří let nedokáže představit, co znamená deset minut nebo půl hodiny. Mnohem lépe fungují konkrétní věci:

„Až projedeme kolem obchodu.“

„Až si zazpíváme dvě písničky.“

„Až dojíš banán.“

Najednou je čekání srozumitelnější.

A přiznám se, že mi to moje děti občas připomenou. Zatímco já přemýšlím nad tím, co musím ještě stihnout, ony řeší úplně zásadní věci — jestli mravenec odnese drobek, nebo proč má měsíc někdy kulatý tvar.

Možná bychom si z jejich vnímání času mohli něco půjčit i my dospělí. Protože někdy je dobré na chvíli přestat počítat minuty a jen být tady a teď.

I když tedy přiznávám, že při pátém „Už tam budeme?“ během sedmiminutové cesty autem se mi tahle životní filozofie dodržuje o něco hůř.

Alena Cihlářová