Maminkoviny

Opravdové rozhovory s dětmi: co se od nich učíme

Od chvíle, kdy se mi narodil syn, mám pocit, že žiju s malým filozofem. Jsou mu teď tři, ale někdy mám dojem, že vidí svět mnohem jasněji než já. Umí se zeptat na věci, které by mě samotnou nikdy nenapadly – a když mu zkouším odpovědět, často zjistím, že vlastně sama nevím.

Tyhle naše malé rozhovory – mezi převlékáním, při krájení jablka nebo cestou do školky – mají zvláštní kouzlo. Nejsou v nich žádné plány ani kalkul, jen čistá zvědavost a přítomnost. A často mě donutí přemýšlet o životě jinak, pomaleji, opravdověji.

Děti se ptají na to, na co jsme si už dávno zakázali myslet

„Mami, proč se lidi hádají, když se mají rádi?“
„A co by se stalo, kdyby nebyl čas?“

Tyhle otázky přicházejí nečekaně – třeba když si právě čistíme zuby. A já, místo abych vymyslela chytrou odpověď, se často jen zastavím a řeknu: „To je dobrá otázka. Co myslíš ty?“

Zjistila jsem, že v tu chvíli nejde o to, vědět. Jde o to přemýšlet spolu. A že někdy jsou právě tyto rozhovory víc než jakákoli knížka o výchově.

Učí nás být přítomní

Můj syn nežije včerejškem ani zítřkem. Chce mě teď – celou.
A já? Často odpovídám napůl, s telefonem v ruce, s hlavou u nádobí.

Ale když se na chvíli zastavím, když si k němu sednu a opravdu poslouchám, dokáže mě vtáhnout do okamžiku. Najednou cítím vůni kakaa, slyším jeho smích mezi polštáři a svět se na chvilku zjednoduší. Všechno ostatní může počkat.

Upřímnost bez filtru

„Mami, jsi smutná?“ zeptá se někdy, když si myslím, že to na mně není vidět.
Děti mají zvláštní dar – říct přesně to, co cítí, bez obalu a bez ohledu na to, jestli je to vhodné.

Někdy je to nepohodlné. Ale čím víc to přijímám, tím víc vnímám, jak osvobozující to je. Emoce se nemusí schovávat. A když se je učím prožívat přirozeně, učím to i jeho.

Malí učitelé velkých pravd

Z rozhovorů s mým synem si často odnáším malé perly moudrosti:
„Štěstí je, když si dáme zmrzlinu a nikam nespěcháme.“
„Dospělí by si měli víc hrát.“

A já si říkám, že možná právě v těchto jednoduchých větách je schovaný recept na spokojenost. Jen jsme ho, někde cestou mezi povinnostmi a tabulkami, přestali slyšet.

Rozhovory s dětmi nejsou jen roztomilé historky pro babičku. Jsou to malé lekce lidskosti, empatie a odvahy být opravdoví.

A možná to nejdůležitější, co svému synovi můžu dát, není dokonalá odpověď.
Je to ochota být s ním v jeho otázkách – i v těch, na které odpověď nemám.

Alena Cihlářová